MOST POPULAR STORIES
THIS WEEKOVERALL
¨
 

Nejsem bezcitnej robot
Milan Tesař, REFLEX 23/2006


Obvykle partnerům v rozhovoru (aspoň na oko) vykám. S HONZOU ŠIBÍKEM to nejde. Děláme spolu v jedné redakci dvanáct let, kromě reportáží z celého světa laskavě vyfotil i mou svatbu. Nebyla nikterak dramatická, takže neměla šanci být zařazena do knížky, která projde křtem 7. června během vernisáže stejnojmenné výstavy na Staroměstské radnici. Jmenuje se Stories a Honza v ní vypráví příběhy klíčových světových událostí posledních pěti let. Pro tuhle roztěkanou dobu je příznačné, že když jsem se začal soustředěně ptát na pozadí některých snímků, dozvěděl jsem se o kamarádovi víc než za léta společných piv v plzeňských restauracích.

 

Na tvé webové stránce si lidi v diskusi stěžovali, že mažeš některé příspěvky. Které?

Když tam třeba napsali: „Běž do prdele, kreténe!“ nebo jiné vulgarismy. Nechtěl jsem, aby to viděl můj syn.


Lidi ti nadávají? To se děje?

Výjimečně. Spíš si mě idealizujou.

Říkáš to, jako kdyby tě to trápilo.

Je mi trochu nepříjemný, že do mě vkládají vlastnosti, jaký nemám. Snažím se při těch besedách být maximálně upřímný, mám poměrně vyhraněné a dost nepopulární názory na palestinskou otázku nebo kolonialismus v Africe. Stejně to nepomáhá.

Upřímnost je jedna z tvých nejlepších vlastností.

Já bych řekl, že to je moje nejlepší vlastnost.


Víš o nějaké fotce z dětství, která tě charakterizuje
?

Máma mě hodně fotila. Stojím před památkou, u čurajícího chlapečka ve Františkových Lázních, jako větší stojím před rozkvetlou třešní. Ale já se v tom nevidím. Nemám pocit, že jsem to já.


Cos fotil jako kluk?

Vzpomenu si na slona v pražské zoo, kde jsme byli s mámou na výletě. Vždycky byla hrozně aktivní, koupila mi v sedmé třídě pod stromeček první foťák. Ljubitěl 2.


Nikdy jsi nemluvil o tátovi. Jako by se někde ztratil.

Zásadně mě ovlivnila maminka. Táta málo. Asi je to tím, že si se mnou, když jsem byl dítě, nikdy nehrál. Až když jsem byl starší, chodil se mnou na fotbal, od


První zmínky o tobě existují až z Mlaďáku. Ale cos dělal předtím?

Sportoval jsem. Běhal dlouhé tratě za Slavii a hrál fotbal za Dubeč.


Kdysi ses mi svěřil, žes byl pěkný floutek, který kšeftoval. Prodával jsi bony?

Ne. Nechci o tom mluvit. Bylo to jinak.

Vždyť je to promlčené. Bylo to za jiného režimu.

Neprodával jsem bony.


Říkal jsi, že tvoje nejlepší vlastnost je pravdomluvnost.

Ale každý má nějaký tabu.


Jasně.

Prostě soutěžili jsme, kdo sbalí víc holek. Chodili jsme na diskotéky a do Ambassadoru a Alfy. Potřeboval jsem peníze, a tak jsem občas něco někde koupil a pak prodal dráž.


A co je na tom?

Prostě tím opovrhuju, je to hnusný.


Fakt se za to ještě stydíš?

Ano. Moc. Proto pro mě focení tolik znamená. Nasměrovalo mě jinam.


To jako myslíš, že třeba charitativní sbírky jsou tvým vykoupením?

To rozhodně ne!


Já jenom pátrám po motivech tak závažného kroku, jakým byla sbírka na oděskou zubní ordinaci nebo pro děti ze Sierry Leone
.Neměl jsi pocit, že překračuješ pomyslnou hranici mezi nezávislým žurnalismem a angažovanou charitou?

Ne. Ale opovrhuji fotografy, kteří přijedou na Ukrajinu, naslibují umírajícím hory doly, aby je mohli fotit, a pak jim nepošlou ani fotku. Snad jsem i chtěl nás fotografy trochu rehabilitovat. To byl můj motiv.

Takže žádné vykoupení!

Tak dobrá. Napiš to tak, že v době, kdy byly diskotéky, jsem občas kupoval a prodával nějaký trika. A já ti na to odpovím, že se za to do dneška neuvěřitelně stydím.


A co ti na tom vlastně nejvíc vadí?

Mně to připadne ... Vlastně by se tomu teoreticky dalo říct podnikání. Ale v tý době se tomu říkalo vekslování a to samotné slovo je velmi odporné. Floutek, co vysedává po barech, pak vezme foťák a začne fotit.


Kde se to v tobě vzalo?

Bavila mě příroda, sbíral jsem motýly a fotil je. S přírodovědeckým oddílem Alcedo, což latinsky znamená Ledňáček, jsem dokonce opakovaně vyhrál biologickou olympiádu Zlatý list. Sport mi dal touhu vyniknout, vždycky ve mně byla ambicióznost a vytrvalost. Když jsem poprvé v lidovce navštívil kroužek profesora Šmoka, byl jsem připraven na chválu. Na první fotky mi řekl, že jsou hrozné, ať si s tím podložím noční stolek. Ale vydržel jsem, naučil mě zpracovat téma. Začal jsem s foťákem chodit mezi vlajkonoše Sparty, a abych měl co dělat i přes týden, fotil jsem lidi v metru. To mě chytlo a definitivně vytáhlo z diskoték.


Konkurs do Mladého světa jsi vyhrál s převahou?

Naprosto ne, v konkurenci pětašedesáti lidí, mezi nimiž byli absolventi FAMU, jsem rozhodně nebyl nejlepší. Mám dodnes dojem, že jsem Miroslava Zajíce nepřesvědčil fotkama, ale sám sebou. Byl jsem mu sympatický učenlivostí a houževnatostí.


Ale to by bylo asi málo, ne?

Tak otázka je, jestli měl Zajíc zájem, aby s ním někdo šikovný pracoval. Já myslím, že ne. Chtěl někoho, kdo to jakoby zvládne, ale zároveň mu nebude šlapat na paty. Vypadal jsem jako ňouma a asi zpočátku i byl. Ale rychle jsem se zlepšoval. Zajíc mě za rok vyhodil s tím, že mi končí smlouva, ale já už byl v laufu, přišla revoluce, kde se mi povedlo pár snímků. Za šest měsíců mě vzal zpátky, jenomže tehdejší šéfredaktor Beniak mi reportáž několikrát neotiskl, ani když jsem si zaplatil cestu a vzal dovolenou. Mlaďák už tehdy šel jiným směrem. Začal jsem pošilhávat po Reflexu. Jsem tu dodnes.


Na co se tě lidi při besedách nejvíc ptají?

Jestli jsem se z toho nezbláznil.


Z čeho? Z násilí?

Ano. Nevím proč, ale lidi pořád mají dojem, že násilí by se nemuselo zobrazovat tak obnaženě, surově. Snad je v tom i podezření, že s tím kalkuluju, protože na World Press Photo a Czech Press Photo vyhrávají jenom drastické fotky. Nikomu nevysvětlíš, že je to jen částečná pravda a že existují další kategorie, jako příroda, portrét, věda a technika, kde drastické fotky nebývají. Vyhrávat má hlavně kvalitní fotka!


A vyhrává? Často s výsledky World Press Photo polemizuješ.

Nevyhrává. Ale bezesporu je soutěž celkově pořád kvalitnější. Rok od roku vítězí méně diskutabilních fotek. Soutěžící, kteří byli oceněni před deseti lety, by s toutéž prací dnes neměli sebemenší šanci.


Čím to je?

Dnes za tebe skoro všechno udělá přístroj. Už nemusíš nastavovat clonu, čas a ostřit, stačí, když snímek uvidíš a zaznamenáš. Dřív jsi viděl plno skvělých záběrů, ale díky technické nedokonalosti foťáku jsi nebyl schopen je vždy vyfotit. Když jsem stával v minilabu ve frontě, viděl jsem, jak si lidi odnášejí rozmazané a tmavé, strašlivě nekvalitní fotky.


A teď?

Všichni mají technicky kvalitní snímky. Digitál fotku neuvěřitelně změnil. Když pozoruju kolegy, v podstatě přestali fotit a začali natáčet. Prostě zmáčknou spoušť a za vteřinu udělají osm snímků. A věří, že tam ten správný okamžik mají. Já mám druhý nejlepší aparát na světě. Canon EOS 5D. Od toho nejlepšího se liší tím, že dělá jen tři snímky za vteřinu a místo sto devadesáti tisíc stojí polovinu. Ale já stejně fotím jednotlivě, ne dávkou, protože ani ta bleskurychlá kadence nezaručí, že zaznamenáš ten správný okamžik.


Hraje v tom roli náhoda?

Žádná náhoda, ta platí jenom u sportovní fotky. Pořád je to o oku fotografa.


Máš v tomhle světle čím dál větší obdiv k vašim předchůdcům, klasikům, jako byl Cartier-Bresson?

Obdivuju, jak s nepohotovými foťáky dělali pohotové a obsahově silné fotky. Je ale třeba brát ohled i na to, kdy byly dělané. Získávají s tím, jak stárnou, jsou záznamem něčeho, co už není: koloritu doby, oblečení, měst bez billboardů. Proto lidi sbírají staré pohlednice. Něco podobného se děje s černobílou fotkou -mnozí na to hřeší a fotí černobíle, aby zastřeli, že kdyby totéž vyfotili barevně, bylo by to o ničem.


V čem je problém?

Naučit se základní kompozici je snadný. Ale naučit se zvláštní, neobvyklou kompozici, která je tvým rukopisem, to je těžké. Já pořád doufám, že dosáhnu většího ozvláštnění, když se pokusím zmáčknout spoušť ve správnou chvíli i s rizikem, že to promeškám.


Kdybys měl popsat nějakou fotku, kterou jsi nefotil ty a máš ji rád, jaká by to byla?

Těch fotek je moc.


Vyber jednu.

Tak určitě nějaká od Jamese Nachtweye.


Která?

Ta drsná, co vyhrála World Press Photo za rok 1995. Uprchlík z kmene Hutů má ... jeho tvář je posekaná mačetou a má useknutý kus ucha. Stopa po mačetě byla symbolem rwandského masakru. Z fotky jde současně hrůza i krása. Hrůza z té jizvy a krása, jak výtvarně působí v obličeji. Když se tohle podaří spojit ...


Myslím, že o něco podobného ti jde taky.

Těch dobrých fotek, který jsem udělal, je tak málo, že už je znám nazpaměť, takže k nim pociťuju averzi.


Co je spojuje?

Výjimečnost daná situací i okem a hlavou fotografa, jež bývá výsledkem úporné snahy dostat do fotky cokoli, co by ji vydělilo z obrovské řady těch ostatních. Je to jako zázrak. Najednou na ni koukáš a vyvolává v tobě něco, co nedokážeš popsat.


Konkrétně?

Jak mám popsat něco, co nedokážu popsat? V roce 1993 jsem fotil v havanském přístavu. Až po delším zkoumání jednoho ze snímků divák zjistí, že vzadu něco hoří, nevíme co, někteří lidé požár sledují, jiní ne, vidíme zvláštní mix zájmu a ignorance. V té nejednoznačnosti je její hodnota. Mám hrozně rád Michala Cihláře, o němž vím, že podle fotek dělá linoryty, které působí neskutečně pozitivně. Poslal jsem mu knihu, jestli by si vybral nějakou předlohu. Ozval se až za rok, vybral si právě ten přístav. Bylo to skvělé, i když jsme nevyzkoušeli, jestli by v jeho provedení byl méně surový i více výtvarný žal a smutek, mé hlavní téma.

Ve tvé nové knize se mi moc líbí záběr starého tanku, nad nímž se vznášejí balónky - je v tom ta tíha a lehkost, krása a tíha zároveň. V tom je poezie.

Afghánistán. A vidíš, mně to připadne trochu jako kýč.


Proč jsi ji tedy dával do knihy?

Já jsem neřekl, že je to kýč, já jsem řekl trochu jako kýč.

Hodně lidí konkrétně na tuhle fotku reaguje, ale já v tom cítím laciný efekt. Ten zrezlý tank, rozmlácené město a hezké balónky před nima. Já si té fotky prostě moc nevážím. Ale je trochu jiná než ostatní, možná jsi to cítil. Ty i když fotíš oslavu vítězství, jako na Ukrajině, necítím z ní ulehčení. Napětí a hrozba se stále vznášejí nad tvými snímky. Mám z tvých fotek pocit veliké tíhy.Jak říkáš. Tíha. Jde mi o to, naložit na lidi co nejvíc. Pokud chci, aby si něco uvědomili, nejdřív je musím zastavit. Na rozdíl od tebe si myslím, že by ty fotky měly být daleko tvrdší, ale toho zatím nejsem schopen. Ale maximálně se o to snažím.

Tomu nerozumím.

Nejsem bezcitnej robot. Když jsem třeba v Oděse celý rok 2004 fotil lidi, kteří mají AIDS, nevzniklo několik cenných fotek, protože už jsem dál nemohl. Beru to jako selhání, protože když lidi jsou proti, tak s tím nemám problém, prostě nefotím. Jenže tady to vlastně nikomu nevadilo. Ale já už nemohl a radši jsem se šel s Martinou koupat. A třeba jsem přišel o jedinečnou fotografii, protože nejlepší fotka vzniká z mnohosti.

Prostě chceš burcovat. Nemůže mít ale fotka víc funkcí?

Jaké třeba?


Humor?

Já nechci dělat žádné humorné fotky.


Humor k životu patří.

Ale já nefotím všechno. Nechci dělat humor, stejně jako nechci dělat fotky krajinek. Nemůžeš očekávat, že v jedné fotce bude žal a ve druhý humor. To by svědčilo jenom o tom, že nemám rukopis.


Ani pozadí těch fotek není někdy k pousmání?

Ne, protože situace, které vlastně vyhledávám, k pousmání vůbec nejsou. Humorné fotky jsou o ničem. Je tolik problémů ve světě.


Takže žádné světlo?

Nemůže být, není ani ve mně. Vidím obraz světa ve velmi, velmi černých barvách. Za ty roky, co dělám tuhle práci, se mi zdá, že to opravdu dopadne tak, že Afrika vymře na AIDS, my nebudeme moci jet do žádné arabské země a v západních státech na sebe budou nejvíc upozorňovat anarchisté a my se budeme nepřetržitě obávat teroristických útoků.


Rozumíš například Arabům víc, když mezi ně pravidelně jezdíš?

Nemám k nim větší empatii, nevěřím jim a maximálně mi vadí, že v cause karikatur jsme jednohlasně nepodpořili Dánsko jako jednoho z nás. Chyběl mi jednotný hlas, kdy jsme měli jasně říct: „Tohle je náš způsob života. A jeden z jeho základních kamenů je, že máme svobodu slova a budeme si říkat a znázorňovat, co budeme chtít.“ Muslimové jsou velmi milí a přátelští lidé. Otázka je, jestli je to upřímný. Mám strach ze síly, s jakou brání své ideály, bez tolerance a odpuštění.


Dívám se do knížky na příběh Arafátova pohřbu. Ty jsi ten, kdo předává emoci, jež vypadá jako fanatismus. Netrápí tě, jestli ta paleta emocí není barevnější?

Nemohu si pomoct. Ten fanatismus, jaký tam v průběhu toho pohřbu vypukl, bylo to nejcharakterističtější, to nejsilnější, co jsme viděli. Touha těch lidí dotknout se rakve přebila všechno ostatní. Bylo to něco nevídaného a zároveň velice charakteristického.


Bylo ti to příjemné, nebo nepříjemné?

Příjemné mi to určitě nebylo. Ale snažím se nedělit focení na příjemné a nepříjemné. Já se prostě snažím reagovat na situaci a rychle se zorientovat. Když jsem fotil hliněné zápasníky v kuští, byli ke mně hrozně hodní, ale když deset dní od rána do večera jenom fotíš, stejně tě to unaví.


Kolik jsi za těch deset dní vyfotil filmů?

Pětašedesát filmů po třiceti šesti obrázcích.


A oceněných jich bylo?

Na World Press Photo jsem jich poslal dvanáct, porota jich vybrala osm, na výstavě po celém světě se objevily jenom čtyři snímky.


Chytil jsi třetí místo na nejprestižnější soutěži světa. Pokračoval nějak ten příběh?

Hlavně já jsem měl z toho hroznou radost. World Press Photo je Oscar pro fotografa.


Zpeněžil jsi jej?

Sérii koupil za pět tisíc eur L’Espresso, to je takový italský Newsweek. Otiskl ji na osmi tiskových stranách.


Vždycky jsi říkal, že vedle fotografů z velkých agentur jsi outsider bez zázemí. Zvedl sis sebevědomí?

Když se fotografové z celého světa sjedou na nějakou událost, sedneme si v hospodě, a když padne, že mám tuhle cenu, prostě se ke mně začnou chovat s větším respektem. Ale pokud nevyhraješ podruhé, což se nikomu z České republiky nepodařilo, může to být pořád jenom náhoda. Každý rok soutěží čtyři tisíce fotografů o jeden snímek roku.


Nechtěl bys dělat pro velkou agenturu, jež by ti připravila komfortní zázemí?

Je fakt, že mají lepší auta, téměř neomezený rozpočet. A je postaráno o jejich bezpečí. Já dostal před lety nabídku od americké AP. Dal jsem přednost Reflexu, protože lepší podmínky jsou vykoupené nesvobodou, jejich lidi se nemohou sami rozhodnout, kam pojedou a co budou fotit. To za ně udělá centrum v Londýně, Paříži a New Yorku.


Světové fotografické agentury jsou pohotové a laciné. Nebojíš se, že si někdo spočítá, že jim nemůžeš konkurovat ani cenou, ani aktuálností?

Bojím. Obsahově silných fotek je potřeba čím dám míň, protože je čím dál míň takových periodik, která je chtějí tisknout. Poptávka je po prvoplánové, pohotové, akční nebo informativní fotce. V tomhle ohledu musím poděkovat šéfredaktorovi Reflexu.


Máš potřebu si z cest vozit ještě něco kromě fotek?

Fascinují mě sošky, masky a kůže zvířat z Afriky.


Kolik máš sošek a masek?

Asi pětadvacet, ale pořád mám pocit, že je to hrozně málo.


Kupuješ je někde na tržišti?

Kupuju staré kusy, fascinuje mě jejich stáří. Jsem mistr světa ve smlouvání. Čím starší maska je, tím je pro mě cennější. Všichni říkají, že jsou začarované.


Bacha na to.

Já tomu nevěřím. Na mě nepůsobí žádný náboženství. Ani trochu.


Nikdy ses na cestách do exotických míst nesetkal s něčím nadpřirozeným, co ti vrtalo hlavou? S nějakou magií?

Je to kašpárna.


Ty věříš akorát v sebe?

Asi je dobré věřit v Boha, je to pomoc, ale ...


Poznal jsi na svých cestách do utrpení, že víra lidem pomáhá?

Maximálně, maximálně jsem pro a podporuju to, protože ...


Zdálo se ti třeba, že víc trpí ateisté, kteří nevěří v nic?

Ateistů je na světě hrozně málo. Někdy se mi zdá, že nejvíc je jich v Čechách.


Co fotografové a alkohol?

Je to způsob, jímž si lze na chvíli vyčistit hlavu. Ale na druhou stranu, přece nejsme děti, abychom si dodávali odvahu tím, že se budem držet flašky. Fotografovat ožralý a v kocovině je amatérismus.


Mají mezní situace, které sleduješ, něco společného? Máš někdy někde pocit - tohle už jsem zažil?

Při každé revoluci jsou svíčky, kytky, patetické nápisy a viktorky. To ale neznamená, že je přestanu fotit. Na stý třicátý pokus lze najít ten nejpřesvědčivější záběr. Pořád mě to nutí hledat.

 

Takže bys znovu fotil demonstranty zpoza policistů přes plastový štít?

Myslíš jako v Listopadu? Samozřejmě. Přece žádná fotka není stejná. Když dva fotí z jednoho místa, získají podobné, ne však stejné snímky. Tak jako mi vadí, když si někdo aranžuje děti s puškama, stejně mě irituje, když ke mně někdo přiběhne ve snaze udělat podobnou fotku.


Stěžoval sis, jak ti tvůj vzor Anthony Suau z magazínu Time vyfoukl v Moskvě snímek mrtvoly ležící před telefonní budkou.

Bohužel, to byl ten případ, kdy je ta situace natolik emocionálně silná, že oko fotografa není zapotřebí. Pak je jedno, kde přesně stojíš, ale rozhoduje, kdo fotku první zveřejní. V Timu vyšla za čtyři dny.


Je to totéž, jako když ses dostal neuvěřitelně blízko k tělu zesnulého papeže?

Ano, ten záběr nemá hodnotu sám o sobě, je cenný prostě proto, že jsem se dostal tak blízko. Pro příběh reportáže byl důležitý, ale já si víc vážím snímků vzniklých v situacích, kde se zdánlivě nic neděje, které jsem musel ozvláštnit svým okem.


Třeba?

Třeba pro někoho statický, tichý dav v okamžiku, kdy se dozvěděl o papežově smrti.


Je reportážní fotografie umění?

Každá dobrá fotka je umění. Kurátoři umění mají reportážní fotku za něco podřadného, co odezní, jako by nechtěli vzít v potaz, že může vzniknout ikona doby. Přitom právě fotka je k tomu, být ikonou, předurčena.


Kdy vznikne ikona?

Protne-li se emocionalita, dramatičnost a poezie.


Je to ten pes plavající po zaplaveném náměstí od Petra Joska?

Budiž. Částečně.


Tak to je to, k čemu směřuješ?

Směřuju k zobecnitelné fotce, která přežije událost, během níž vznikla.


Pochybuješ o sobě?

Neustále.


Jinak než před deseti lety?

Mám po pěti letech další knihu, říkal jsem si: Není to brzy? Dokud nebyla hotová, bál jsem se, že bude slabší než ta předchozí. Někdo vydá jednu knihu za celý život.


Co bylo nejtěžší?

Najít těch devadesát negativů, z nichž kniha vznikla. Je důležité nevyhazovat staré fotky. Nosil jsem je grafikům Aleši Najbrtovi a Petru Štěpánovi a výsledkem bylo, že ze souboru z Angoly, za který jsem dostal Czech Press Photo, zůstaly jen tři původní snímky. Ostatní jsme nahradili těmi jakoby zapomenutými, co jsem někde vyhrabal.

 

To je zvláštní. Myslel jsem, že jsi do knížky prostě zařadil The Best ...

Kdepak, z 91 fotek jich 50 bylo jasných, zbytek jsme z obrovského množství vybírali čtyři měsíce a výběr neustále měnili. Podívej, cesty se opakují. Za poslední tři roky jsem byl sedmkrát v Palestině a vyfotil třicet pohřbů. Na každém jsem udělal sto snímků. A z těch všech nesených mrtvol jsme vybírali jednu.


Nakonec jsi spokojen?

Jsem. Knížka působí dojmem ucelených příběhů, které jsou aktuální. Líbí se mi možná i proto, že už znám svůj strop. Smířil jsem se, že nebudu nejlepší na světě.


Je to úleva?

Je. Jsem rád tam, kde jsem. Vždyť focení a všechno, co s ním souvisí, myslím všechny ty cesty a jejich zařizování, mi naplnily život. Navíc jsem získal respekt u lidí, jaký bych jinými svými schopnostmi v žádném případě nezískal.


Nic jiného neumíš?

Umím být výborný produkční, mám organizační talent. Ale i ten podřizuju focení.

 

Máš nálepku válečného fotografa, ale ve válce jsi byl naposledy před třemi lety, v Libérii. To je velká pauza. Znamená to, že něco končí?

Možná. Jsem čím dál tím míň ochoten do těch míst jezdit.


Souvisí to třeba s tím, že jsi se stabilizoval, máš vážnou známost, nový byt?

Částečně ano. Samotný fotografování pro mě není už tak důležitý, jako bylo dříve. elevator dress shoes Takže už nejsem ani ochoten tolik riskovat.


Co začalo vytěsňovat fotografování? Je to ta rodina?

Ten normální život. Je hrozně fajn.


Je pohodlný.

Je úžasný ... Martina si teď pořídila psa Montyho a já jsem z něho nadšený. To je neuvěřitelná radost, jít se psem do Šárky. Jak mě vítá každý den, to jsou takový drobný radosti, který by mi byly před nějakou dobou k smíchu. Teď mě docela uspokojujou.


To je známka stárnutí, začínáš se radovat z drobnejch věcí.

 

WORKSHOP + NEWS

ZAHRANIČNÍ WORKSHOPY 2019:

 

7 - 12. 5. 2019 Istanbul

 

3 - 7. 7. 2019 Řím


9 - 20. 10. 2019 Váranásí + Kalkata

 

únor 2020 Karneval v Benátkách

 

WORKSHOP DIGITÁL 2019
(DÁRKOVÝ POUKAZ)


10 hodinový workshop

Cena workshopu: 3100 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz

WORKSHOP FOTÍME MOBILEM
2019 
(DÁRKOVÝ POUKAZ)

Sedmihodinový workshop

Cena 2 100 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

 

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality