MOST POPULAR STORIES
THIS WEEKOVERALL
¨
 

Citlivé oko na drsných událostech

Naďa Rovderova, Xantypa 1999

JAN ŠIBÍK začínal focením motýlů. Ve čtyřiadvaceti vyhrál bez jediné publikované fotky konkurs na fotografa časopisu www.christopherswartz.com Mladý svět. Fotil pád berlínské zdi, listopadovou revoluci, zemětřesení v Arménii, války v Náhorním Karabachu, Moldávii, Abcházii, Afghánistánu, Čečensku a bývalé Jugoslávii, ruský puč v devadesátém druhém, krizi ve Rwandě a Zairu, Izrael, Exodus Kurdů z Iráku do Íránu. Od roku 1992 je fotoreportérem časopisu Reflex. Získal řadu prestižních cen.


 Pokaždé, když mluvím s Honzou Šibíkem, cítím zvláštní napětí. Jde si tvrdohlavě za svým, je pořád ve střehu, má rychlé nervní pohyby, nekouká nalevo napravo, strefuje se přímo a bez servítků. Když však prorazíte tuto bariéru berana s ascedentem ve střelci, objevíte za ní citlivého, zranitelného kluka, který na silnici zachraňuje umírající ježky.

 

Citlivá duše to vycítí i z jeho fotek, které už deset let zachycují dění v nejbolestivějších místech naší zeměkoule. Těžko se tomu věří, ale ani otrlost, ani cynismus ve své výbavě Honza nemá. Spíš naopak. Kupodivu se to záhadně snáší s tím, co vidí a prožívá. "Lidé si mě zařadili jako krvežíznivce, který nemůže žít bez válek a katastrof.

 

Fotím třeba letící balony a slyším poznámky: "To je nuda, co? Kdyby tak někdo vypadl." Nebo: "Afghánistán to není, že jo?" A to je pořád. Snad mi chtějí lichotit, dát najevo, že jsem si vydobyl pozici: kde se něco vážného děje, tam je Šibík. Ale já nejsem šílenec, kterého táhne krev! Devadesát pět procent mé práce jsou obyčejné reportážní a portrétní fotky pro Reflex. Války nemám rád, cítím však, že má smysl je zaznamenávat a lidem ukazovat, hustit to do nich. Jistě, tohle povolání potřebuje určitý druh povahy: umět si zorganizovat cestu, jet tam, nafotit to, publikovat - tohle v sobě mám.

 

Získávám velké zkušenosti, vidím nepřeberné množství zemí a poznávám je. Ve vyhrocené situaci poznám lidi líp, nemají čas se přetvařovat. Díky tomu mám dnes už jiný pohled na věci, dokážu velice jednoduše vytěsnit to, co není důležité. Není to tak, jak si lidé často myslí. Že se mne nic nedotkne. Když vidím krev, dělá se mi špatně. Vidím-li krvavou scénu ve filmu, vím, že to není doopravdy, ale přesto sklopím oči a nedívám se. Octnu-li se však přímo v takové situaci, koncentruju se jen na focení, tu hrůzu jaksi nevnímám. Nebo jen trochu. Je to taky dáno zkušeností. Dneska, když se kolem mne střílí, reaguju maximálně racionálně -neriskuju, držím se nejbližší stěny. Tuším, odkud kam by to mohlo letět."

 

Po gymnáziu vystřídal několik profesí. Živil se jako stavební dělník Metrostavu, poté byl dva roky operátorem ve středisku výpočetní techniky. Podařilo se mu získat místo asistenta kamery v televizi. V té době se přihlásil do fotoškoličky k profesoru Šmokovi. Půl roku pak fotil dvě témata - lidi v metru a sparťanské fanoušky. Mladý svět byl tehdy nejlepší československý časopis. Honza k němu vzhlížel jako k nedostižné metě. Když vyhlásili konkurs na fotografa, přihlásil se, i když moc nedoufal. Neměl ještě zveřejněnou ani jednu fotku. Navíc nebyl zdaleka nejlepší z těch, kdo se o to místo ucházeli. Byli tam i absolventi FAMU: Jindra Boček, Tomáš Němec... Honza u konkursu předložil onen cyklus z metra. A vybrali ho.

 

Šéf fotooddělení Miroslav Zajíc, slavný rodák z Vísky, pocítil sympatie ke klukovi z vesnice. "Vypadal jsem jako ňouma. Takovýho Zajíc chtěl, aby mu byl vděčný, že ho vzal. A já byl opravdu vděčný. Dlouho mi byl vzorem. Ve své době tady patřil mezi absolutní špičku. On mě přivedl k Leice. Zajícova kréda jsem bral jako svatá přikázání. Dnes už to trochu přehodnocuju. Teprve v Mlaďáku jsem se naučil doopravdy fotit."

 

Ve Vlastě začal pracovat v roce 1989, když mu po roce v Mladém světě neprodloužili smlouvu. Zůstal tam necelý rok. Měl skvělé podmínky a poprvé možnost cestovat, i když si cesty platil sám. Začali ho přitahovat světové události. Vlasta byla týdeníkem Svazu žen - nejortodoxnější komunistické organizace, v čele se soudružkou Kabrhelovou. Šéfredaktorka Alena Šloufová (bývalá žena dnešního poradce Miloše Zemana - pozn. red.) byla pochopitelně taky v KSČ, ale měla odvahu.

 

Honzovi před revolucí otiskli všechny reportáže, které nafotil: o německých demonstracích požadujících změny, o pádu berlínské zdi... V roce 1989 se podepisovala petice za propuštění Václava Havla a Jiřího Rumla. Na Svobodné Evropě četli jména novinářů, kteří ji podepsali. Kabrhelová, jak ladila Hvězdu, asi omylem naladila Svobodnou Evropu a málem spadla ze židle, když slyšela: Šibík, Vlasta. Volala šéfredaktorce: "Šibíkovi okamžitě padáka!" A ona, ač velká komunistka, řekla: "Já ho nevyhodím." - "Tak to si, soudružko, spolu vyřídíme jinde." Jenže pak už byla revoluce...

 

Po listopadu se Honza na tři roky vrátil do Mladého světa. Ten však pomalu začínal ztrácet šmrnc, originalitu a nadhled. Zato se tu objevil nový nekonvenční kvalitní týdeník Reflex. Honza dostal v roce 1992 nabídku pro něj pracovat. Půl roku se rozmýšlel, Mlaďák byl přece jen symbol...

 

Tou dobou proběhla soutěž českých profesionálních fotografů. Byla to prestižní záležitost - v porotě obrazová redaktorka Times, nejvyšší šéf AP z New Yorku, zástupce šéfredaktora USA Today... Jan Šibík vyhrál. Dostal fotoaparát a nabídku trvalého pracovního poměru za slušné peníze od šéfa agentury AP. Měl si vybrat zemi působení. "Vybral jsem si Rusko.

 

Tam se nejvíc dělo a děje. Navíc mluvím rusky, orientuju se v mentalitě. Šéf mi řekl: To je problém. Už tam máme pět fotografů - Rusů. Rusko je navíc hrozně drahé a jim nemusíme platit ubytování a diety, to bychom tobě museli. Vyber si jinou zemi. Čechy jsem ale nechtěl. Fotil bych tady Havla a vládu, nikam bych nejezdil. Ty prachy mě lákaly, ale nestály za to. Rozhodl jsem se pro Reflex.

 

Dodneška toho nelituju." V Reflexu tehdy právě nastoupil mladý schopný šéfredaktor Radek Bajgar. On a art director a tvůrce grafické podoby Reflexu Aleš Najbrt novátorsky prosazovali fotografii na roveň textu. Navíc Honzovy fotky se jim líbily. Leč nebylo zvykem posílat reportéry do světa. "Zpočátku jsem si cesty hradil ze svého a pomalu mě začali podporovat. Dali mi tu na letenku, tam na diety, později mi platili i celé cestovní náklady. Když jsem v Mlaďáku chtěl jet něco fotit, nejenom že jsem si to musel sám platit, ještě jsem musel i prosit o dovolenou. Když jsem pak přinesl fotky, třeba je ani neotiskli s tím, že to nikoho nezajímá."

 

Cestovní bágl Honzy Šibíka váží někdy i přes dvacet kilo. Léty si vytipoval jen to nejnutnější. "Většinou si koupím štangli uheráku a chleba. Ať je v Rusku mínus třicet, nebo v Africe plus padesát stupňů, vydrží mi to dva týdny. Normálně uherák nekupuju. Je drahý a po čtrnácti dnech ho mám plné zuby. Peníze a pas mám ve speciálním plátěném pouzdře, které nosím na slipech. Když tě přepadnou, na pohlaví ti nesahají.

 

Bohužel velmi často jezdím do zemí, kde se hodně přepadává a krade. K sebeobraně mám slzný plyn a patnáctikilovou neprůstřelnou vestu. Ještě se nestrefili, ale cítím se v ní bezpečněji. Koupil jsem ji před čtyřmi roky za 20 dolarů od člena ochranky tádžického prezidenta. Když jsem byl minulý rok v Moskvě, viděl jsem tutéž za 800 dolarů."

 

Honza fotí manuální Leicou a elektronikou nabitým Canonem. "Canon vypadá moc honosně a draze. Kdybych ho vytáhl třeba v uprchlickém táboře, kde lidi umírají hlady, vznikla by bariéra, a nic bych nevyfotil. Leica je skromná. Zase u demonstrací, ve válce, když potřebuješ rychle reagovat, je Canon nenahraditelný." Šest let fotil černobíle. Pak si trh vynutil barvu. Začal vlastně z donucení fotit barevně a už u toho zůstal. Dnes fotí na negativní barevné filmy Fuji, protože je považuje za nejlepší.

 

Pořádná nálož bídy a utrpení je už uložená v hlavě a na filmech tohoto nenápadného hubeného mladého muže: Afghánistán, Kuba, Albánie, Rwanda, Jihoafrická republika, Rumunsko, bývalá Jugoslávie... Za nejhorší válku, jakou zatím zažil, však považuje konflikt v Čečensku. "Poprvé jsem tam byl na přelomu roku 1994 a ´95. Spali jsme asi 30 km od Grozného. Blíž to nešlo, pořád tam padaly bomby. Ráno přijeli Čečenci a za 100 dolarů na osobu vozili novináře do města.

 

Byly to pro ně hrozné prachy, ale i riziko. Létaly nad námi ruské vrtulníky a snažily se strefit do všeho, co se hýbalo. Čečenci to uměli, prokličkovali silničkami do klidnější části Grozného a tam nás vypustili. Pět hodin čekali a zas nás odvezli zpátky. Každý den. Poprvé jsem se tak dostal do města na Nový rok ´95. Rusové tehdy hodně dezinformovali, že prý dobyli prezidentský palác. Nebyla to pravda. Ruští generálové si na Silvestra moc nalévali a pak vedli silácké řeči. Vytáhli do útoku, který nebyl takticky připravený. Spoléhali na to, že Čečenci taky oslavují. Přepočítali se, protože ti když bojují, tak nepijou. A na Silvestra vůbec ne, jsou muslimové.

 

 Rusové zaútočili s patnácti tanky, z toho sedm jim Čečenci zapálili. Totální fiasko. Z hořících tanků vylézali napospas vydaní ruští vojáci. Po tom neskutečném bezpráví, jaké na tom národě Rusové napáchali, mohli očekávat jediné - příšerné pomalé umíraní. Víš, co udělali Čečenci? Dotáhli je do prezidentského paláce a tam jim ty ošklivé popáleniny ošetřili. Viděl jsem to na vlastní oči!

 

Prvního ledna se mi totiž za pomoci čečenských vojáků povedlo dostat se do prezidentského paláce. Podporovali nás, protože měli pocit, že za ně bojujeme. Pomohli mi přeběhnout most, který ústil u paláce. Každou minutu na něj dopadla bomba. Lidé mají v podvědomí, že most zboří jedna dvě bomby, ve skutečnosti typický masivní most vydrží i stovky zásahů. Vzali mě mezi sebe - čtyři na jedné, čtyři na druhé straně. Tak jsem se tam dostal po třech dnech jako první zahraniční novinář. Viděl jsem ty popálené ruské vojáky.

 

Jednomu bylo dvacet let, na vojně byl teprve pět měsíců. Řekl mi: Největší štěstí, jaké mě v živote mohlo potkat, je, že mě zajali Čečenci. Operovalo se tam bez prostředků, bez anestezie, šili vlascem. Byl jsem pořádně nervózní. Celé se to třáslo nárazy od raket. V podzemním betónovém krytu jsem byl v bezpečí, ale v okamžiku, kdy by to Rusové dobyli, bylo by po všem.

 

Rozhodl jsem se, že tam přes noc nezůstanu. Když novináři z AP a replica iwc watches Reuteru slyšeli, že jsem byl v prezidentském paláci, spojili se satelitním telefonem s vedením a ti mi nabídli 500 dolarů za jakoukoliv fotku dosvědčující fakt, že palác zatím nebyl dobyt. Nedal jsem jim to. Za prvé jsem nevěděl, který z vyfocených filmů je který, a taky jsem nechtěl, aby to vyšlo ve světových agenturách dřív, než to vyjde v Reflexu. Udělal jsem blbost. Dnes bych jim to už prodal. Vedení jim pak dalo nůž na krk, že to musí nafotit, tak mě poprosili, zdali bychom příští den nemohli do prezidentského paláce společně. Souhlasil jsem. Věděl jsem už kudy a jak a dělalo mi dobře, že mě fotografové z velkých světových agentur poslouchali na slovo. Nafotili si to pak sami."

 

"Předloni v květnu jsem byl v Grozném podruhé. Chodil jsem po místech, které jsem znal z ledna, a nevěřil svým očím. To město padlo. Zažil jsem hodně válek, ale tohle bylo nejhorší. Viděl jsem ruské vojáky, jak se fotí polaroidem před rozstříleným prezidentským palácem, aby mohli doma ukázat: Synu, to je moje práce!...

 

Na dvoře mezi rozbořenými domy připravovala nějaká žena na ohništi jídlo. Lidi, co na tom byli líp, bydleli garážích, po šesti v jedné. Zbytek se tísnil ve sklepech jako hraboši. Skamarádil jsem se tam se sedmdesátiletou Annou Petrovnou. Z celé rodiny ji zůstala jenom desetiletá vnučka Lena. Měl jsem u nich stanoviště, kam jsem se vždy vracel z focení.

 

 Povídala mi o svém živote. Původem byla Ruska, její muž Čečenec. Ve čtyřicátém pátém bojoval v Berlíně. Dostal vyznamenání a byl na ně hrozně hrdý, nosil je každý den. Na Nový rok ho zabila ruská raketa. Anna Petrovna mi říkala: "Víte, já ho milovala, to nejkrásnější v životě jsem s ním prožila tady, v Grozném. Proto tu zůstanu. Stejně nemám kam jít..."

 

Vesnička Šali leží asi 40 km od Grozného. Rusové se dověděli, že tam Čečenci připravují bojový oddíl. Naložili bomby do letadel a vyrazili. Našli tam však jenom malé holky, co pásly krávy. Přece to nepovezou zpátky, řekli si, tak tam ty bomby pustili. Mluvil jsem s otcem jednoho z těch děvčátek, bylo jí dvanáct let. "Utrhlo jí to nohu. Povedlo se nám jí odvézt do nemocnice, ale řekli nám, že umře. Dnes. Možná zítra. Počkejte, něco vám ukážu." Přinesl balíček: "To je její noha." Ptám se: Proboha, proč to máte? "U nás je zvykem pohřbít člověka celého. Tu nohu ji dáme do hrobu."

 

"Fotit, či nefotit násilí - ty debaty mě rozčilují. Nezáleží na tom CO, ale JAK fotit. Předminulý rok na World Press Photo zvítězila fotka detailu obličeje posekaného mačetou. Proč? Protože James Nachteway je geniální fotograf a má dar výtvarného vidění. Povedlo se mu spojit hrůzu se symetričností - ať to zní jakkoliv strašně, v tom je ta fotka silná. Jistě, může fotit krajinu, portréty, zvířata..., ale pak pomíjíš to, před čím by většina lidí chtěla zavřít oči.

 

Je neuvěřitelné, kolik je ve světě bezpráví. Kolik zločinů projde jen tak! Je neuvěřitelné, co projde třeba Jelcinovi - on vydal příkaz k útoku na Čečensko, on nechal střílet na poslance v parlamentu. Jistě, odmítli poslušnost, ale byli legálně zvoleni a on na ně nechá střílet z tanků! Masakruje civilní obyvatelstvo, ale přesto je opět ve funkci. Neskutečné! V Rusku se spojilo to nejhorší z kapitalismu a z komunismu. Moskva je nejdražší město na světě. Hot dog na letišti stojí čtyři dolary, ve světě dva dolary, v průměrné restauraci zaplatíš za večeři bez alkoholu padesát dolarů, za hotel sto padesát až čtyři sta dolarů. Přitom průměrný plat je osmdesát dolarů. Lidi pijou čaj a jedí chleba, jsou apatičtí, height increasing shoes nervózní, strkají do sebe, jsou k sobě sprostí.

 

Atmosféra je tam ošklivá, nepřátelská. Nadřízený buzeruje podřízeného, ten zas toho pod sebou. Je to bludný kruh. Beznaděj. Korupce bují ze dne na den. Lidé ve státním aparátu mají v Jelcinovi zdárný příklad. Člověk, který by byl v jakékoliv jen trochu civilizovanější zemi odsouzen jako válečný zločinec na doživotí, je pro vlastní zemi i pro Západ nejpřijatelnější ruský prezident! Bill Clinton ho jako velký kamarád poklepává po rameni. Je to neskutečné pokrytectví a ostuda pro USA a Evropské společenství.

 

Naďa Rovderová

 

WORKSHOP + NEWS

WORKSHOP DIGITÁL 2019
(DÁRKOVÝ POUKAZ)


10 hodinový workshop

Cena workshopu: 3100 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz

WORKSHOP FOTÍME MOBILEM
2019 
(DÁRKOVÝ POUKAZ)

Sedmihodinový workshop

Cena 2 100 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

 

ZAHRANIČNÍ WORKSHOPY 2019:

 

7 - 12. 5. 2019 Istanbul


9 - 20. 10. 2019 Váranásí + Kalkata

 

02/2020 Karneval v Benátkách

 

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá,designer replica handbags završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality