JAN ŠIBÍK PHOTOGRAPHER
Jan Šibík - photojournalist
MOST POPULAR STORIES
THIS WEEKOVERALL
¨
 

ZLATO V ODPADCÍCH

Skládka STUNG MEANCHEY na zapocené periférii kambodžského hlavního města Phnompenhu je neklidná. Houpe se na nepevném podloží, její tvar neustále mění náklaďáky a bagry, kráčejí po ní nakrčené postavy a bodají do ní holemi s hákem. Kusy, které se dají recyklovat, vytáhnou, nacpou do pytlů, hodí na korbu auta a odvezou pryč. Tlející tělo pestrobarevné skládky zpracovávají lidé ve dne i v noci. Vydělají si tu víc než průměrný Kambodžan a mají i vlastní hierarchii.

Rikša dál nedojede, musíme vystoupit a pokračovat pěšky. Je období dešťů a celou noc pršelo. Motocyklová kola uvázla v bahně na širokém chudinském bulváru pár set metrů před Stung Meanchey. Nakyslý zápach sílí. Uřvaný náklaďák, který se dere okolo nás, se v rigolech kolíbá ze strany na stranu a trousí z korby odpadky určené skládce. Vypelichaní psi se motají kolem, asi čekají, že jim spadne z korby nějaké žrádlo. Brodíme se v závěsu za smečkou a náklaďákem podél dlouhé řady dřevěných domků.

Na konci ulice, kde končí město a začíná skládka, sedí pod dřevěným přístřeškem u stolku několik mužů. Prodává se tu cola-cola a nudle. "Pojďte si dát s náma kafe," mávne na nás vrásčitý muž v kšiltovce a obnošené košili. Přisedneme si. Má neměnný lehce ironický úsměv a obřadně rozlévá kávu do omlácených hrnků. "Ne, takovou já nechci," odmítne nabídnutou cigaretu Marlboro. "Ještě by mi to zachutnalo a takový já si dovolit nemůžu," uchechtne se.

Na skládce pracuje už třicet let. Začal jako řadový sběrač odpadků a na stará kolena si polepšil. Dnes si vydělává tím, že ukazuje šoférům, kde mají na skládce odpadky vyklopit. "Když jsem přišel na Stung Meanchey jako kluk z vesnice, tak se říkalo, že je tady zlato," podívá se na mě očima zamlženýma zákalem. "Pol Pot a jeho vojáci nechali rozstřílet budovu národní banky i se vším tím zlatem, co bylo v ní," vypráví zdejší chudinskou verzi událostí z roku 1975, kdy zemi skoro na čtyři roky ovládla armáda vražedných Rudých Khmerů. Ti chtěli prosadit vizi dokonale poslušné rovnostářské společnosti. Proto zrušili peníze a zbořili banky.

"Říkalo se, že ty sutiny pak odvezli sem, a lidi věřili, že mezi cihlama najdou poklad. Něco se snad i našlo ... Opravdu! Kousky, kousíčky zlata." Starý muž si posune kšiltovku z čela. "Dnes už tady ale žádný zlato není. Jen odpadky."

ZAČÍT OD PÍKY

Středobodem největšího kambodžského smetiště o rozloze padesáti hektarů je černý vyježděný plácek, kde auta vyvrhují svůj páchnoucí náklad. Soustředění sběrači dlouhými kroky křižují jeho nejbližší okolí a sápou se na nepevné haldy. Mezi nimi jezdí žlutý bagr. Připomíná poraněné, nevypočitatelné zvíře v hejnu much. Řidič si s přítomností lidí hlavu neláme, točí se, netroubí, tlačí smradlavou masu. Přijíždí náklaďák. Postavy se napřímí a sledují vrásčitého muže s kšiltovkou. Ten zrychleně gestikuluje a píská na šoféra. Z korby klouže nová hromada. Na několik minut se zaplní lidmi. Princip práce je jednouchý. Sběrači vyberou plasty, sklo a kovy a ty pak prodají výkupčímu.

Pár lidí bych odhadl na čtyřicátníky, se stejnou zarputilostí a rutinou tu ale pracují i mrňavé děti. Je jich tu snad víc než dospělých. "To taky prodáš?" ptám se holky, která si zaujatě prohlíží náušnici, co právě našla. "Ne, tu si nechám pro sebe," dívá se rozpačitě. Přestože pracuje ve špíně, chce se líbit. Vypadá na dvanáct, ale říká, že je jí patnáct. Když ji kolega chce vyfotit, sklání hlavu a tváří se hodně otráveně. Asi se jí protiví, že bude zpodobněna ve špinavém tričku uprostřed vší té mizérie.

Vedle ní sedí v kruhu parta kamarádek. Hihňají se a přihazují do pytle injekční stříkačky bez jehel, láhve a zapatlané hadičky z nemocnice. S použitým nemocničním materiálem, plným infekcí, si hlavu nelámou, sahají na něj naprosto bezstarostně. "Už pár let tu takhle společně pracujem“. Já jsem přišla, když jsem byla asi takhle malá," ukáže dlaní asi metr nad úroveň odpadků nejstatnější z nich. "Máma sbírá tamhle na druhým konci, táta je doma, invalida," odpovídá úsečně. "Tak sem prostě musím chodit, jinak nemáme na nájem. Navíc to je domů kousek," mávne směrem k dřevěnému slumu, odkud jsme přišli. Dříve tu mezi dětmi převažovali sirotci, kterým rodiče umřeli na AIDS. Jedna francouzská neziskovka teď ale děti bez rodičů ubytovává a krmí v novém sirotčinci hned za skládkou. Paradoxně tu zůstaly pracovat ty děti, které rodiče mají. Společně s nimi dřou, aby utáhli domácnost.

Ptám se holek, jak dlouho tu ještě chtějí pracovat. Dívají se po sobě, neumějí odpovědět. Plánování je jim cizí. Nemají žádné vzdělání, postrádají ambice a poznaly jenom skládku. I tady ale mají určitou šanci. Něco jako kariérní postup. Když o to budou stát, možná se časem vypracují z řadových sběračů na výkupčí.

KARIÉRA MEZI PYTLI

Zelenočerná tlustá žába dřepí u cesty na půdě nasáklé chemií, kousek od středu skládky. Mouchy se před ní rojí, už jich zřejmě spolykala dost a jenom civí. Pohne se, až když vedle ní přistane mohutný pytel. Zakrslý šlachovitý chlapík ho hbitě posune na váhu. "Padesát tři kila!" křikne na tlustou výkupčí v růžovém svetru a ta si údaj zapíše do notýsku. Žena vytáhne balík peněz a podá mu sedm tisíc rielů, v přepočtu asi třicet korun. Chlapík peníze zastrčí do kapsy a jde zase makat. "Tenhle se opravdu snaží, zvládne i dva pytle za den," dívá se výkupčí za spěchající postavou.Foto: JAN ŠIBÍK

Mzda průměrného Kambodžana se pohybuje okolo třiceti pěti korun na den. Na Stung Meanchey si však sběrači vydělají až dvojnásobek. Není to žádná sláva, ale peníze vystačí na dvě jídla denně a hodně nízký nájem parcely v chudinské čtvrti. Když skončí období sklizně a na vesnici není co na práci, davy venkovanů se nahrnou do hlavního města Phnompenhu a hledají tu výdělek. Skládka je pro mnohé lákavou volbou. Někteří tu zůstanou už natrvalo, podobně jako to kdysi učinila výkupčí v růžovém svetru.

"Teď už stárnu, je mi třicet pět," ušklíbne se. "Na tuhle skládku sem ale s rodičema jezdila pracovat až z rodný provincie na východě ještě jako mladá holka," podrbe se žena v mastných vlasech. "Pak jsem se vdala a musela jsem z domu. Taková je tady tradice," poprvé se trochu usměje. "My ale vlastně neměli kam jít, a tak jsme zamířili sem. Muž začal dělat řidiče náklaďáku, co sem vozí odpadky, a já je zase sbírala jako všichni ostatní. Nic jinýho se dělat nedalo." Vyšvihnout o stupínek výš se jí podařilo teprve před několika měsíci. "Není to lehký, potřebuješ na začátek dost peněz," olízne si ztvrdlé rty. "Podařilo se mi přemluvit tchána, ten mi nakonec půjčil, abych to rozjela," řekne.

Každý výkupčí si totiž musí pořídit váhu a platit bandu pomocníků, kteří těžké pytle nakládají na korbu. Pochopitelně musí platit i řidiče, kteří plast a kov odvezou na zpracování do fabriky ve městě. Tam za ně výkupčí dostane zaplaceno, a vydělá si tak o trochu víc než sběrač. Práce je to rozhodně příjemnější. "No a snad se mi to podaří splatit," zadívá se na hromadu pytlů před sebou. "Hrabat v odpadcích se už nechci." Jisté to ale nemá. Na skládce je výkupčích pět a nemilosrdně se přetahují o sběrače. "Platím jim sice stejně jako tamhleten, co to dělá už léta," ukáže na svého kolegu na druhé straně cesty, který si hlídá nepoměrně větší haldu napěchovaných pytlů, "stejně ale pořád choděj za ním," nervózně žmoulá ohmataný notýsek.

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ

Stmívá se a na odpadky dopadají teplé kapky tropického lijáku. Obzor pročísne žlutá čára a ozve se prásknutí. Sběrači se průtrží nenechávají vyvést z tempa, pracují snad ještě rychleji. Jdu se schovat do nejbližšího přístřeší, kde sedí starší žena. Plácá dlaní na dřevěnou pryčnu s dekami, ukazuje, abych si přisedl.

Na trámu visí několik houpacích sítí, uprostřed přístřešku je ohniště, kde cosi bublá v hrnci. V rohu se válí omlácená televize, která je tu jen pro ozdobu, protože sem nevede elektřina. Pohromadě tu bydlí celá její čtyřčlenná rodina. Ostatní ještě sbírají, ale ženu prý bolí klouby a v dešti se jí pracovat nechce.

Říká, že na život na skládce si už zvykla, ale občas mívá hlad. Chci udělat dobrý skutek a dám jí dva dolary. "Koupím za to jídlo mnichům a poprosím je, ať se za vás modlí," zaskočí mě. Zdá se smířena se svým údělem. Říká, že ani netouží stát se výkupčí. Nedere se výš, možná právě proto, že je buddhistka. Svůj současný život vidí jako výsledek činů v předchozích životech a ve své chudobě nevidí nic nepřirozeného. Snad se příště narodí lépe.

Smetiště téměř neopouští. Řeku Mekong, která protéká středem Phnompenhu, prý viděla jen třikrát v životě. Brzy se ale bude muset s místem, kde bydlí, rozloučit natrvalo. Pozemek totiž vlastní soukromá firma, která chce pole odpadků zavézt zeminou a prodat. Skládka se přesune jinam. "Půjdeme za ní kamkoli. Nic jiného nám přece nezbývá, ne?" kouká se stará žena do deště a odmlčí se. I na nové skládce totiž desítky lidí naleznou v odpadcích "zlato".

 

CHUDINA PŘICHÁZÍ Z VENKOVA

Třináctimiliónová Kambodža se jen pomalu zotavuje z chaosu, který zanechala vláda komunistických Rudých Khmerů (1975-1979), během níž zemřely zhruba dva milióny obyvatel země. Tehdy to byla celá čtvrtina tamní populace. Lidé byli nahnáni do vesnických komun, kde pod dohledem vojáků pracovali na polích. Vystěhován byl i miliónový Phnompenh. Mnozí pak zemřeli hladem nebo na následky nemocí, desítky tisíc lidí byly popraveny. Následovala desetiletá občanská válka, kdy zemi okupoval Vietnam.

Přestože dnes zažívá jihovýchodoasijské království desetiprocentní hospodářský růst, naprostá většina jeho obyvatel zůstává chudá. Rozvoj se totiž týká především měst a turistických center. V nich ž? e jen asi patnáct procent Kambodžanů. Ostatní ž? í na venkově a jsou do značné míry odkázáni na to, co si sami vypěstují. Mají jen velmi omezené možnosti, jak přijít k penězům, a po sklizni proto hledají krátkodobé práce ve městě.

Lidé z venkova přicházejí do měst i z jiného důvodu: v zemi je podle údajů Světové banky až pět set tisíc bezzemků a stále jich přibývá. Nejsou organizovaní, a nemohou proto účinně tlačit na vládu. Vše vypadalo nadějně ještě na konci osmdesátých let. Proběhla rozsáhlá pozemková reforma a téměř každá rodina dostala vlastní parcelu. Do té doby patřila většina půdy státu. Právo na vlastnictví měl kdokoli, kdo na pozemku nepřetržitě pracoval více než pět let. Problémy se tím ale docela nevyřešily. Vydávání smluv totiž probíhá pomalu kvůli byrokracii kambodžské správy, spousta vesničanů je navíc negramotných, neumějí si potřebné dokumenty vyřídit a nemohou pak dokázat, že jim pole patří. To se může stát pro farmáře osudné. Se sílící ekonomikou totiž stoupá tlak investorů na zemědělské plochy, a pro velké firmy proto nebývá velký problém jejich půdu s posvěcením státu zabrat. Často si na pomoc povolají zkorumpované kambodžské vojáky.

Navíc jako v celém regionu zdejší populace rychle roste (více než polovině Kambodžanů je méně než dvacet pět let), takže z půdy logicky nemohou vyžít všichni a stěhují se do měst. Bezzemci obvykle končí ve slumech na periférii. Jsou bez vzdělání a berou jakoukoli práci.

Text: Jan Gebert

 

 

WORKSHOP + NEWS
ZAHRANIČNÍ WORKSHOPY JANA ŠIBÍKA 2018

HAVANA, BUDAPEŠŤ, JERUZALÉM, BETLÉM,

KALKATA, VÁRÁNASÍ

 

WORKSHOP JANA ŠIBÍKA 2018

DÁRKOVÝ POUKAZ - DIGITÁL

TERMÍNY WORKSHOPU 2018 

10 hodinový workshop

Cena workshopu: 2700 Kč

Přihláška: sibik@volny.cz 

WORKSHOP JANA ŠIBÍKA 2018

DÁRKOVÝ POUKAZ -  MOBIL

TERMÍNY WORKSHOPU 2018

Sedmihodinový workshop

Cena 1900 Kč

Přihláška:sibik@volny.cz

KNIHA JAN ŚIBÍK - DESET LET

 

KNIHA JAN ŠIBÍK - DESET LET 

ORIGINÁLNÍ, AUTOREM PODESANOU FOTOGRAFIÍ 

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

http://bit.ly/2myWHEh

INSTAGRAM PHOTONEW
Instagram
31.01.2013
27.01.2013
26.01.2013
\
BOOKS FOR SALE

JAN ŠIBÍK -  DESET LET

VČETNĚ ORIGINÁLNÍ, AUTOREM

PODEPSANÉ FOTOGRAFIE

O ROZMĚRU 24X33 CM

VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 VÍCE INFO A OBJEDNÁVKA 

 http://bit.ly/2myWHEh

 

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název napovídá, završuje desetiletou práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie. Přírodní katastrofy, KLDR jako bizarní relikt komunismu, ale také arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, a hlavně utečenecká vlna dosud nebývalých rozměrů, to jsou témata, jimž se Jan Šibík během uplynulé dekády věnoval. Ve svém celku se kniha stává svědectvím o proměně světa, k níž v tomto období došlo. Světa, v němž ideologie nesvobody a násilí hledají a nabývají novou tvář. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.


Text: Dan Hrubý

 

VIDEO  
JAN ŠIBÍK- HYDE PARK, ČT
This div will be replaced

Next videos:
1. INTERWIEV JANA ŠIBÍKA NA Z1
2. Šibík, Šíma - Revoluce v Egyptě, ale fakt né vážně
3. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 1. část
4. FILM "ĎÁBEL V NÁS" - 2. část
5. ZÁPLAVY V PÁKISTÁNU ŠIBÍK+ŠÍMA
 
 
Garážová vrata I Svěží vítr I Majla.cz I Tanec Ostrava I Mareti I Betonové výrobky I Slovenské reality