AŹ NA DNO EUROZONY

ROMOVÉ POPRVÉ DOSTALI EURO, SKONČILO U LICHVÁŘŮ "Několikrát jsem všem říkala: dnes o půl druhé budu ukazovat, jak se počítá s eurokalkulačkou. A zezdola sem zase nepřišel nikdo," zvedne hlavu od papírů šéfka vydýchaného komunitního centra v romské osadě Pätorák u východoslovenského městečka Rudňany a pohledem přejede ženské nastoupené okolo svého pracovního stolu. "Jako vždycky sem přišli jen ti seshora."

Před sedmi lety rozdělila dotace od státu lidi ze zdejší romské osady na dvě skupiny, které se od sebe pomalu vzdalují. Část Romů dostala bydlení ve zrekonstruovaných bytovkách a v řadě barevných nízkorozpočtových domků nahoře na kopci, zatímco většina zůstala pod kopcem v chatrčích bez adresy, přímo na zasypané šachtě.

A čeká, zda jim obec nebo stát hodí další lano dřív, než důlní voda podemele nestabilní zem, zával se proboří a osadu spolkne. Převládá tu rozkladná apatie, z níž obyvatele jedné z nejbídnějších osad na východním Slovensku příliš nevytrhla ani příprava na zásadní událost, vstup země do eurozóny.

ÚŽERNICKÁ SPOJKA

"Měl byste tady bejt v noci, když všechno ztichne. "Tlustý, šedesátiletý pan Ferenc se posadí na gauči ve své přetopené chajdě v dolní osadě a jeho negramotná manželka si mlčky zapálí cigaretu. "To byste měl slyšet, jak tady v noci všechno praská, jak se hejbe zem. Ale my odsaď stejně brzo zmizíme. No dyť se podívejte, jakej tam dělaj bordel," mávne rukou k oknu bez záclon a zadívá se s pohoršeným výrazem na skrumáž chatrčí na sněhovém podloží, obkrouženou černými bahenními čárami vyšlapaných cest. Jako by svými sousedy pohrdal.

Do dolní osady se nastěhoval v šedesátých letech, když sem několik tisíc dělníků z celého kraje natáhly hutě. "Tehdy tady makali všichni, dnes nemaká nikdo," řekne. Po revoluci těžba v Rudňanech padla a víc než polovina gadžů z městečka zmizela. Romové ale ve svých osadách na okraji města zůstali. Pan Ferenc Červeňák byl jedním z mála, kdo odjel dělat jinam, a několik let si vydělával jako pomocný dělník na stavbě v Praze. Po návratu si ho sousedi zvolili za svého vajdu, pohlavára osady, protože byl světák a uměl číst a psát.

Pan Červeňák si svoji autoritu, podobně jako velká část vajdů na východním Slovensku, vypěstoval i díky provozování úžery neboli lichvy. V osadě Pätorák, kde je stoprocentní nezaměstnanost, jdou půjčky na dračku, protože každý nečekaný výdaj tlačí lidi do půjčování. A tak vajda rozjel díky úsporám z Prahy a penězům od svých šesti potomků z Anglie slušnou brigádu. "Vidíte tamhle tu boudu?" ukazuje z okna. "Tam mám octavii. Takový auto tady nemá nikdo," řekne. "A mám taky slepice, chcete je vidět?"

Ještě před nedávnem ovládala celou osadu jedna významná úžernická velkorodina, podobně jako je tomu dosud například v osadě na Zabíjanci na opačném konci Rudňan. Úroky tehdy dosahovaly až čtyř set procent měsíčně. Šéf úžernického klanu ale náhle zemřel a uvolnil místo drobnějším lichvářům, tedy i panu Ferencovi. Pod palcem dnes drží několik zdejších rodin. A protože on jako jediný dnes dokáže zjednat v osadě pořádek a komunikovat s úřady, stal se oficiální spojkou mezi obcí a osadou. Přestože starosta ví, že jeho podnikání není vůbec košer.

Také vajdovská rodina z horní části osady se dříve věnovala půjčování peněz na vysoký úrok. Od řemesla je ale odlákal romský pastor letniční církve z Ostravy, který sem jednou měsíčně dojíždí. Jednoho bývalého lichváře dokonce jmenoval svým delegátem. A ten už za pastora občas zaskočí a dokáže odsloužit i mši. Úžerníky v posledních letech z romských osad ovšem vytlačují i oficiální peněžní instituce, zaměřené na chudé. Poskytují podobně výhodné půjčky v nouzi - až na čtyřicetiprocentní úrok. Těm ovšem jejich podnikání v Rudňanech pastor těžko rozmluví.

ŠLÁPNOUT NA DÁVKY

Před Obecním úřadem Rudňany postává v lednovém mrazivém ránu dav nezaměstnaných a čeká na svoji první dávku v eurech. Stranou se drží několik lépe oblečených pánů, kteří jsou připravení hned na místě vybrat od svých klientů dluhy. Zajetá tradice každé druhé středy v měsíci bez problémů pokračuje i s novou měnou.

Dávky obec vyplácí více než polovině obyvatel tříapůltisícových Rudňan. Před dvěma lety se zde ale vyplácel zhruba dvojnásobek. Předchozí slovenská vláda Mikuláše Dzurindy rozjela sociální reformu, jež dávky pro nezaměstnané drasticky osekala a namísto ušlých peněz nabídla nezaměstnaným takzvané aktivační práce, které si měla organizovat každá obec po svém. Záměrem bylo vytrhnout dlouhodobě nezaměstnané z pasivity a donutit je nespoléhat se na velkorysost státu.

Dobrý teoretický plán ale v mnoha slovenských obcích narazil. Na dotované práce ve výsledku nemá nárok každý nezaměstnaný, počet pracovních míst je navíc většinou omezený. Takže se občas nedostane na všechny zájemce, pokud ovšem vůbec nějací jsou. "Spousta lidí v osadách na východním Slovensku se tím dostala do naprosté chudoby," říká Karel Novák ze společnosti Člověk v tísni, jenž v Rudňanech působil čtyři roky jako terénní pracovník. "Denní příjem na hlavu v osadě Pätorák se bezprostředně po reformě pohyboval okolo 23 slovenských korun. Z toho se pochopitelně nedá vyžít," říká. "Vypovídající je skutečnost, že se zde výrazně zvedla dětská úmrtnost z podvýživy. A to nejen u kojenců, ale i dětí okolo čtyř let."

Na nový model nejrychleji zareagovali úžerníci. Část z nich si založila stavební firmy a začala vozit nezaměstnané z osad na práce po Slovensku nebo do Česka. Jejich klienti si mohou odpracovat svoje dluhy, občas i něco našetřit. "Lichváři jsou obvykle dost schopní," říká Novák. "Podnikají dnes sice gangstersky, ale v další generaci z nich možná budou regulérní podnikatelé."

Prozatím se reformám nepodařilo zastavit ani strmou populační křivku mezi rudňanskými Romy. Brát dávky na děti je stále slušným zdrojem peněz, protože člověk mezi šestnácti a pětadvaceti lety s vlastní rodinou má nárok na několik tisíc korun měsíčně. "Navíc se ukázalo, že si potomky začaly pořizovat už ženy v patnácti. Jednoduše to je pro ně výhodné," říká Novák. Téměř tisícovku z celkových šestnácti set zdejších Romů dnes tvoří děti a adolescenti do osmnácti let. Osady se po dle všeho budou v blízké době ještě více zahušťovat.

CESTA V KRUHU

Rudňany mají dvě školy. Zatímco v té základní se učí bílí i Romové, do speciální školy pro mentálně zaostalé chodí jenom Romové. Podle normy Slovenského pedagogického ústavu rozřazuje děti do příslušných škol psycholog, který prakticky nalinkuje životní dráhu lidí už v jejich předškolním věku.

"U nás na Slovensku je tendence tvrdit, že žáci se nesprávně zařazují," říká mi v oranžové učebně ve zdejší speciální škole pedagožka Katarína Kandráčová. "Ale je nutné si uvědomit, že romské děti přicházejí ze sociálně znevýhodněného prostředí a často neumějí ani slovo slovensky, protože se jazyk nemají kde naučit. Tím pádem by tito žáci nestačili na základní škole," říká. "U nás je výuka pozvolnější, můžeme osnovy přizpůsobit a vypustit třeba některá příliš abstraktní témata, která nejsou našim žákům blízká. Pokud se pak ukáže, že nějaké dítě vyniká, můžeme ho přeřadit na normální školu." Za pětadvacetiletou historii školy však takový případ nastal pouze jednou.

Na Slovensku je pouze několik málo učňáků s maturitou, kam berou studenty ze speciálních škol. Většina romských dětí v Rudňanech tak zakončí studium pouze s papírem o absolvování školy pro retardované, případně mohou pokračovat na dvouletý rudňanský učňák bez maturity. Šance na získání legální práce v kraji s téměř dvacetiprocentní nezaměstnaností je pro většinu mladých lidí z osad skoro nulová.

Začarovaný kruh se pokusilo v Rudňanech prolomit sdružení ETP Slovensko a v horní části obce Pätarák otevřelo přípravku, aby děti nemusely jít automaticky do speciální školy. "Vlastně jsme vyhověli poptávce několika rodin, které nastěhovali do zrekonstruovaných bytovek. Všichni chtěli dostat svoje potomky na základní školu," říká členka sdružení a šéfka komunitního centra Dana Postulková.

Zlom nastal před čtyřmi lety. O rudňanském projektu se doslechl americký velvyslanec na Slovensku a následně sehnal peníze na výstavbu romské školky od amerického vojenského letectva. Všechny děti, které dosud školkou prošly, se na základní školu dostaly.

MONOLIT PRO STAROSTU

"S několika kamarády jsem si hodil pětikorunou a náhodou to padlo na mě," vypráví mi ve své kanceláři lakonickým tónem šedivý pan Karel Blišťan o tom, jak se stal starostou Rudňan. "Ale kdybych tenkrát tušil, že báňský průmysl v obci zanikne, tak bych do toho asi nešel. Dřív tady bylo spoustu života, dnes se nám horko těžko daří udržet už jen sport a kostel," říká.

S většinou starších Romů z přilehlých osad pracoval kdysi na šachtě a neštítí se jich tolik jako jiní bílí ve městě. Přes odpor části zastupitelstva prosadil odměny za docházku dětí do školy, výstavbu nových domků pro lidi z osad a rekonstrukci bytovky. "Měli bychom postavit ještě asi šedesát bytů, ale nemáme ani pozemky," říká. Veškeré parcely a budovy v okolí města totiž patří zkrachovalému báňskému úřadu v likvidaci a obec nemá peníze na jejich odkoupení. Od roku 1950 se přímo ve městě údajně nepostavil jediný nový dům. "Víte, už tady toho mám všeho po krk," shrne svoje působení na úřadě.

V několika východoslovenských osadách se Romové sami chopili politické iniciativy a prodrali se do zastupitelstev, aby o sobě mohli rozhodovat sami. Ve východoslovenských Bystranech se dokonce Rom stal starostou, po něm nastoupil na úřad jiný Rom z úžernické rodiny. A v obci Žehra byl za starostu zvolen jeden z největších úžerníků na celém Slovensku. Když zemřel na rakovinu, nechali mu Romové postavit třímetrový mramorový pomník, který je vidět ze širokého okolí, a na uvolněné místo zvolili jeho bratra. Ještě rok a půl po volbách visel na zdejší bytovce billboard s nápisem "Bratře, předávám Ti svoji sílu", na němž bývalý starosta podává ruku tomu současnému.

Pokud se starostovi Rudňan podaří vytáhnout zbývající část osad do důstojnějších podmínek, podobný pomník si zaslouží také.

Text: Jan Gebert, Reflex