Je studené nedělní ráno, špice Paláce kultury, jedné z nejvyšších budov v centru Varšavy, se ztrácí v husté mlze. Den po tragédii, kterou polská veřejnost označuje za novodobou národní pohromu, při níž nedaleko ruského Smolenska zahynulo ve vládním letadle Tupolev Tu-154 devadesát šest osob včetně značné části politické a vojenské elity země, se kolem prezidentského paláce rojí první rozespalí lidé. Zapalují vyhaslé svíce, které se zde nashromáždily od předešlé noci, a přinášejí nové. Prostranství před rezidencí, kde se v sobotu naposledy probouzel prezident se svou manželkou, proměnili v pestrobarevný hořící oceán.

POLSKÉ NEŠTĚSTÍ

Petera Hartmana, nakrátko střiženého inženýra a voliče konzervativní strany bratrů Kaczyńských Právo a spravedlnost, zastihla zpráva o havárii vládního letadla v posteli. „Bylo to hodně divné probuzení,“ říká na náměstí maršála Piłsudského, nedaleko prezidentského paláce, kde dav zhoustl natolik, že už téměř není možné dostat se blíž. Jeho slova se mísí s povely stráže, jež nabádá přítomné, aby nestáli, ale postupovali a neblokovali průchod. „Zapnuli jsme s manželkou televizi, viděli jsme, co se stalo, ale nemohli jsme tomu uvěřit. Doteď nedokážu pochopit, jak je možné, že opět tolik významných lidí zahynulo zrovna u Katyně.“

Podobně zareagoval i mladý varšavský právník Jakub Lada, který přišel s dalšími tisíci Poláky před prezidentský palác, ačkoli s politikou svého prezidenta a jeho stranou nesouhlasil a je voličem liberální strany Občanská platforma. „V tuhle chvíli jde ale o něco jiného,“ říká a prohlíží si na displeji svého mobilu čerstvý autoportrét před prezidentským palácem.

„I když mi vadil prezidentův postoj k Evropské unii a příliš konfliktní přístup k Rusku, tak mi přišlo úplně přirozené, že bych sem měl jít taky. Lech Kaczyński byl zkrátka polský prezident, což je myslím v tuhle chvíli pro všechny to podstatné.“

Jeho slova potvrzují fakt, že Lech Kaczyński nepatřil mezi prezidenty, kteří by svými vyhraněnými postoji Poláky příliš sjednocovali. Již během své prezidentské kampaně v roce 2005 hlásal, že by Polsko mělo v prvé řadě hájit svou suverenitu a zájmy země vycházející z tradičních polských hodnot, spočívajících na sociální spravedlnosti a silném státě. Mimo jiné například navrhoval opětovné zavedení trestu smrti.

Polský smutek však překryl názorové rozdíly a občany středoevropské velmoci sjednotil. Podobně jako před pěti lety smrt polského rodáka Karola Wojtyły, pozdějšího papeže Jana Pavla II. Poláci nyní opět beze studu veřejně vyjádřili své emoce. „Lidé zleva i zprava, zkrátka všichni sdílejí pocit, že se jedná o národní tragédii. Ačkoli se mnoho lidí domnívá, že Lech Kaczyński nebyl nejlepší prezident. Většina Poláků ale zároveň uznává, že to byl patriot a zůstal věrný sám sobě,“ říká polský sociolog Paweł Ciacek.

„Jedná se o jednu z největších polských tragédií,“ napsal v polském deníku Gazeta Wyborcza známý polský novinář Adam Michnik, kritik politiky bratrů Kaczyńských. Ani on si neodpustil emotivní slova. „Bolí mě srdce. Lech Kaczyński byl opravdovým člověkem,“ napsal ve svém komentáři. „Od tohoto dne bude slovo Katyň podruhé synonymem polského neštěstí.“

PROKLETÉ MÍSTO

„Katyň je divné místo, pro nás Poláky je asi nějak prokleté,“ říká právník Jakub Lada s mobilem v ruce. Symbolika dvojího polského neštěstí reakci na sobotní havárii umocnila.

O masakru zhruba 22 tisíců polských vojáků, intelektuálů, policistů, četníků a osadníků, jejž po anexi východní části Polska Sovětským svazem provedl na Stalinův rozkaz sovětský NKVD, se v Polsku ani v sousedních komunistických zemích nemluvilo. Led prolomil až v rámci perestrojkových reforem Michail Gorbačov, který události v Katyni označil za omyl.

Poláci ovšem dlouho marně čekali na symbolické gesto ze strany ruských politických špiček. Dočkali se až na začátku letošího dubna, kdy na místě masakru při příležitosti sedmdesátého výročí položil smuteční věnec Vladimir Putin společně s polským premiérem Donaldem Tuskem a za temnou kapitolu rusko-polských vztahů se omluvil. „Jenže značná část Poláků se domnívá, že jeho omluva nebyla úplně upřímná a opravdová,“ podotýká sociolog Paweł Ciacek.

Mezi nedůvěřivce patřil i polský prezident Lech Kaczyński. Proto se rozhodl oficiální ceremonii s Vladimirem Putinem u památníku v Katyni ignorovat a uspořádat ceremonii vlastní a podle svého, naplánovanou na minulou sobotu (10. dubna). Vzal s sebou značnou část polské generality, guvernéra Národní banky i ředitele Ústavu paměti národa, obdoby českého Ústavu pro studium totalitních režimů. A ke smrti významných Poláků na palubě letadla tak došlo jen čtyři kilometry vzdušnou čarou od místa, kde se odehrály masové vraždy v roce 1940.

„Lidé v Polsku tak skutečně sobotní tragédii považují za druhou Katyň,“ podotýká Ciacek.

POLSKÝ HEROISMUS

Je pravé poledne. Polskou metropolí znějí poplašné sirény a klaksony projíždějících aut.

Začínají dvě minuty ticha na uctění obětí, lidé na varšavských ulicích se zastavují a spořádaně mlčí.

Podle sociologických průzkumů mají Poláci tendenci nahlížet na dějiny jako na sérii tragických událostí, jimž je polský národ neustále vystavován a zkoušen. Z loňského plošného výzkumu vyšlo například najevo, že většina Poláků považuje svůj národ za hlavní oběť druhé světové války, více než například Židé.

„Zároveň je naše historie plná heroických gest, jako bylo například varšavské povstání v roce 1944,“ říká Paweł Ciacek. „Což odpovídá naší představě o dějinném hrdinství našeho národa: aby se něčeho dosáhlo, je třeba vykonat heroický čin,“ říká. „I varšavské postání bylo hrdinským a vlasteneckým činem, který ale v sobě nesl i velkou dávku nerozumu.“

I v přístupu Poláků k sobotní tragédii se podle Ciacka odráží tato část národní povahy. „Mnoho lidí v Polsku říká, že díky sobotní havárii se paradoxně dozvěděl celý svět o tom, co se před sedmdesáti lety stalo v Katyni,“ říká.

Do představy o polském heroismu zapadá podle Ciacka i to, jakým způsobem k havárii došlo. „I když bylo pilotovi doporučeno, aby nepřistával, rozhodl se nehledět na rizika a pokusit se přistát,“ říká. „I v tom se možná odráží naše duše.“

Text: Jan Gebert , Reflex 15/2010