TRAGICKÉ ZÁPLAVY V PÁKISTÁNU 2010

Sorry, je to Pákistán

Když se do domu Šakila Adila začalo valit bahno, vylezl se svou rodinou na střechu. Zůstali tam čtyři dny. Pili jen dešťovou vodu. Na rozdíl od těch, co skončili ve větvích stromů a mohli se živit listím, oni hladověli. Když voda klesla po krk, vydal se otec rodiny dolů. Postupně pak své děti přenosil na nejbližší kopec. Fotograf Refl exu Jan Šibík rodinu zastihl v severo pákistánské vesnici Čóki Darab ve chvíli, kdy během poledního žáru odpočívala.

BOJE V BANGKOKU, Thajsko, 16 - 19. 5. 2010

Barikády v Bangkoku                           

Armádní transportéry ráno prorazily barikády, které chránily protivládní povstalce v Bangkoku. Při bojích zahynulo šest lidí včetně italského novináře. Vůdci demonstrantů se pak vzdali a vyzvali k ukončení protestů. Násilnosti se ale rozšířily do dalších částí Thajska. Vzplálo mnoho budov, nákupní centra, banky, burza.

65. VÝROČÍ KONCE VÁLKY, Moskva, Rusko 7 - 9. květen 2010

Ruský špalír
65. VÝROČÍ KONCE VÁLKY, Moskva, Rusko 7 - 9. květen 2010

Doprava odjela zelená armáda, zleva přij íždí oranžová, formace kropicích vozů. Střetly se tu na oslavu Rudé armády. Právě skončila dva roky pečlivě chystaná vojenská přehlídka na počest 65. VÝROČÍ KONCE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.

POLSKÝ SMUTEK II , Varšava, Krakov 16 - 18. 4. 2010

POLSKÝ SMUTEK II , Varšava, Krakov 16 - 18. 4. 2010

 Polský prezident Lech Kaczyński usiloval o to, aby o masakru v Katyni jednou věděl celý svět. Což se mu nakonec podařilo až v troskách vládního Tupolevu Tu-154 nedaleko Smolenska. V očích mnoha Poláků tak jeho tragická smrt dostala vznešený smysl. A málo oblíbeného politika katapultovala mezi uctívané mučedníky.

POLSKÝ SMUTEK, Varšava 10-12. 4. 2010

POLSKÝ SMUTEK - DRUHÁ KATYNĚ, Varšava 10-12. 4. 2010   

Rakev s rudým přehozem a zlatým lemováním, kterou doprovázejí policejní eskorty na motorkách, sledují na cestě z varšavského letiště do prezidentského paláce statisíce očí. Polský prezident Lech Kaczyński se vrací ze své nedokončené cesty do ruské Katyně. Je to pro Poláky příliš silná symbolika, aby dnes zůstávali doma.                                           

BRUTÁLNÍ HAITI PO ZEMĚTŘESENÍ, Port-au-Prince, leden 2010

Brutální Haiti po zemětřesení
 

Béčkový horor taky ohromuje další a další hrůzou až za hranici představitelnosti. Tady ale ta mrtvola před justičním palácem ležela ještě pátý den a slzy dvouleté holčičky brečící bolestí neutřela po skončení záběru hrdá máma. Tady žádná máma nezůstala. Ale ten princip je fakt stejný – když už si myslíte, že jste viděli to nejhorší, přijdou ještě větší hrůzy.

V Reflexu vyjde 12 stránková reportáž ve čtvrtek 28.1.

BRUTÁLNÍ HAITI PO ZEMĚTŘESENÍ

Brutální Haiti po zemětřesení

PALESTINA, pásmo Gaza

Pryč z klece!

Pásmo Gazy –- třicet kilometrů dlouhé, sotva deset kilometrů široké. Ze všech stran obehnané vysokým drátěným plotem, takže připomíná obrovskou klec. Žije tu víc než milión lidí a mnozí z nich tuto grandiózní celu, jejíž mříže nelze dohlédnout, ani na jediný den, jediný okamžik svého života neopustili.

Je to bolavý kout světa.

V září roku 2001 tady začala druhá palestinská intifáda –- intifáda al-Aksá, pojmenovaná podle uctívané mešity na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Brzy se změnila v nikam nevedoucí řetěz násilí, biblických odplat, jejichž cíl se vytrácel. Samotný akt boje –- tady a teď –- se zdál důležitější než naděje na budoucnost.

Po čtyřech letech –- na sklonku roku 2005 –- odtud izraelská armáda evakuovala sedm tisíc židovských osadníků. Ženy plakaly. Muži se bránili.

Proč vlastně?

Co je tolik přitahovalo do osad obklopených nepřátelstvím a smrtelnou nenávistí? Lákalo na životě za betonovými bunkry armády?

Dnes mají Palestinci pásmo Gazy ve svých rukou. Jak s ní naloží?

PRASEČÍ CHŘIPKA, LVOV, UKRAJINA, 2009

JEDEN ZE STA!

Stojím na chodbě v pátém patře lvovské nemocnice na sídlišti Toponá, v centru rychlé lékařské pomoci, a čekám na rentgen plic. Fronta deseti lidí s podomácku šitými gázovými rouškami chrchlá přede mnou, jedna ze čtyř přítomných zdravotnic mi posmrkává přímo do obličeje. Rychlou ukrajinštinou mi z roušky do roušky něco povídá. Zřejmě to, že virus Pandemic H1N1 2009 zde obdržím zdarma a takřka bez čekání.

Jsme ve Lvově už třetí den a stále hledáme ve stínu řeckokatolických, římskokatolických i pravoslavných katedrál stopy paniky, kterou po celém světě šíří PR oddělení farmaceutických firem s hysterickými novináři za zády. A ono nikde nic. Ano, za poslední tři týdny se v jedenácti okresech na západě skoro padesátimilionové Ukrajiny nakazilo chřipkovým virem 1,3 milionu lidí a na tři sta z nich umřelo. Počítá ale někdo oběti běžné, sezónní chřipky? Nebude jich náhodou stejné množství? A není občas podobně jako u českých případů nakažení tzv. prasečí chřipkou jen okolností, zatímco skutečná příčina pacientovy smrti tkví v jiné chorobě?  

DEMONSTRACE A VÝROČÍ PŘED REVOLUCÍ. ROK 1988-89

Předehra 1988–1989

„Počínaje 21. srpnem 1988 znamenalo každé výročí (alespoň to nebolševické) demonstraci. A já – znovu říkám, netušil jsem, jak rychle a k čemu se schyluje, ale pokaždé jsem se snažil být u toho. Fotit. A měl jsem štěstí, jen dvakrát, když jsem se přitočil za záda nastoupených policajtů, mě popadli estébáci. Co fotíš? – Jsem z Vlasty. To byl týdeník Svazu žen, který vedla soudružka Kabrhelová a já v něm tehdy pracoval. Tak padej! Nechali mě na pokoji. To na vysvětlenou pro ty, kteří se uculují, že mám fotky poza policajtů.“

REVOLUCE V ČESKOSLOVENSKU A PÁD BERLÍNSKÉ ZDI

REVOLUCE V ČESKOSLOVENSKU A PÁD BERLÍNSKÉ ZDI

AFGHÁNISTÁN - ŽIVOT V PRACHU

ŽIVOT V PRACHU

MNOHO VÍTĚZŮ, MÁLO PORAŽENÝCH , EMANCIPACE POD BURKOU , POHÁDKY O MÍRU

V prachu na dvoře kábulské nemocnice si dvanáctiletý chlapec zkoušel nové boty, které dostal společně s protézou, protože mu mina utrhla pravou nohu. Vrstva prachu pokryla tvář jenom o dva roky staršího kluka se samopalem, který nás střežil cestou z Dželálábádu do Kábulu a vyprávěl nám, že neumí číst ani psát, ale že zabil spousty Arabů. Prach se vznesl ve stísněném vězení, když dostal zajatý bojovník Tálibánu další záchvat tuberkulózního kašle. Prach musela určitě sfouknout ze svých lodiček i bývalá profesorka kábulské katedry sociologie, když po pěti letech mohla vyjít na ulici v botách s podpatkem. Vítr vířil prach na místě, kde kamenovali a pak popravili čtyři novináře. Prach patří k Afghánistánu, lidi se ho tu naučili dýchat, umějí žít s ním i v něm.